Všechno hezké jednou končí
16.10.2023 proběhla má přednáška o Itálii v Tymákově a já moc děkuji Haničce Homolkové za milé pozvání, divákům za úžasnou atmosféru a krásné ohlasy, které od té doby dostávám. Jak se ale říká, v nejlepším je dobré přestat. A tenhle večer nejlepší opravdu byl.
Motivace lidí přednášet o svých cestách je různá. Tou mojí byl můj dědeček. Miloval cestovatelské festivaly, každý rok je pravidelně navštěvoval a vždy mi říkával "Janí, tam by měli vidět tvoje fotky". Stát o pár let později na podiu největšího sálu hotelu Clarion, vidět ho sedět uprostřed toho obrovského zaplněného prostoru a dmout se pýchou byl jeden z mých nejkrásnějších dnů v životě. Tyhle chvíle už se ale nikdy nevrátí.
Čím déle se v tomto cestovatelském světě pohybuji, tím více si také uvědomuji, že do něj nepatřím. Nejsem dobrodruh, co žil léta v cizině, nezdolavám nebezpečné vrcholky hor, neprojíždím válečné zóny, nespím sama v divočině, nestopuju, nechodím po světě pěšky ani nepoznávám cizí země na různých přibližovadlech. V tomto ohledu nemám publiku co nabídnout. Cestuji jen pro ten krásný vnitřní pocit, který ve mně cestování vyvolává. A tenhle pocit je můj, je osobní, těžko přenositelný a pokud ho chci s někým sdílet, pak s těmi nejbližšími. A pokud nejsou v publiku oni, ztrácí pro mě takové vystoupení smysl.
Co mohu ale dál předávat, v čem inspirovat ostatní, je FOTKA. To je můj svět a tady jsem doma. Co tedy s mým foťákem na cestách pořídíme, o to se ráda na přednáškových prknech podělím. Co spolu zažijeme, už zůstane mimo ně. Přesto děkuji všem kinosálům, knihovnám, muzeím, festivalům a dalším místům, kde jsem měla tu možnost o svých cestách vyprávět, a především pak svým přátelům (Karel Wolf, Petr Novák, Vladimír Váchal, Hana Hoblíková ...), za tuto jedinečnou zkušenost, vážím si jí.
Možná se někdy v budoucnu k veřejnému přednášení vrátím, teď ale přenechávám podium větším dobrodruhům, usedám mezi diváky do hlediště a uvolňují si tak pro příští roky cenné místo v diáři.
