Žijeme jen jednou
Zpráva o smrti mé babičky mě zastihla ve vlaku cestou na celodenní focení letošního prvního food festivalu, kde jsem měla zároveň domluvenou individuální výuku. Nebylo tak cesty zpět a svou práci jsem musela odvést, jak nejlépe jsem uměla. Od rána mi mobil plnila veselá přání k svátku, ale já měla myšlenky jen na to, že nejsem se svou rodinou. Někdy se ty události prostě v životě nesejdou šťastně.
A důvod proč to píšu? Každý kdo mě zná, o mé babičce už někdy slyšel. Byla to velmi svébytná dáma, která se jen zřídkakdy dokázala podívat na život z té lepší stránky a ten náš tak dokázala okořenit jako málokdo. My holky naštěstí zdědily dědečkovu optimistickou povahu a tu babičky tak dokázaly brát s humorem a jistým nadhledem (většinou). Na historky s ní se těšilo celé mé široké okolí. Přesto mi často přišlo líto, že člověk dokáže přes osmdesát let strávených na tomto světě prožít s šedým mrakem nad hlavou.
Čas, který tu máme vymezený není nekonečný a utíká tak rychle! Zkusme se proto v životě zaměřovat více na to hezké, být k sobě ohleduplní, nápomocní, přející a vpouštět do svého života co nejvíce pozitiv. Vím, že není život vždy snadný a těžkostí máme všichni na rozdávání, ale čím více se budeme soustředit na to špatné, tím více nás to pohltí. Věřím, že s úsměvem, pozitivním přístupem a ve společnosti těch správných lidí, se bude žít mnohem snáze nejen nám, ale i našemu okolí. Život se má žít, užít a v žádném případě promarnit. Ať si na konci můžeme říct "stálo to za to"
!
